Problematika bydlení

Voda, potraviny, ošacení a bydlení. To jsou čtyři základní materiální hodnoty člověka pro samotné přežití, dané od matky přírody. Bohužel naši předci tyto základní potřeby člověka vložili do finančního mechanismu, který základní hodnoty člověka zastínil samotnou závislostí na financích. Dnes si bez financí nezajistíme vodu, potraviny, ošacení ani bydlení. My to však vnímáme jako běžný systém a nepřemýšlíme o tom, že by mohl systém fungovat jinak a lépe. Nám to takto vyhovuje. Nám nevadí, že musíme za vodu platit. Vadí nám, že se cena za vodu zvyšuje. Nám nevadí, že za potraviny musíme platit. Vadí nám, že prodejci mají i 400% marže na potravinách a dodávají nám nekvalitní potraviny. Nám nevadí, že musíme za ošacení platit. Vadí nám, že kvalita výrobků je několikanásobně horší než tomu bylo za minulého režimu. A nyní začínáme porovnávat s něčím, co jsme sami prožili. Jenže u bydlení, jako bychom vůbec nepřemýšleli. Nám nevadí, že si musíme vzít hypotéku abychom si zajistili vlastní bydlení. Vadí nám, že ceny nemovitostí jsou nepřiměřeně vysoké a že musíme státu zaplatit daň z peněz, které jsme již jednou zdanili. Proč neporovnáváme hodnoty bydlení z minulého režimu? Proč jsme se zbavili systému, který byl celospolečensky prospěšný? Protože s touto ideologií přišel komunistický režim, který byl celospolečensky špatný a my kdybychom tento systém přijali, tak bychom podporovali komunismus? Proč nevnímáme samotnou podstatu úvazku, který nás nutí celý život věnovat se práci než vlastní rodině? V případě nájemních vztahů takto nastavený systém bydlení hodnotíme jako systém, který nám uměle snižuje životní standard, kde poctivě a těžce vydělané finance pravidelně vynakládáme z rodinného rozpočtu na blahobyt třetích stran,  čímž se výrazně omezují naše osobní hodnoty a práva na důstojný život. Mohli bychom říci, že se nepřímo potlačují práva osobní svobody, protože člověk má právo volby pouze mezi přežitím (bydlet a tedy přijmout zavedený systém) a smrtí (být na ulici tím, že nepřijme zavedený systém). A jak by argumentovali politici? "Ať to či ono rozhodnutí, vždy se jednalo o naše svobodné rozhodnutí, do kterého ho nás nikdo nenutil".

Problematika:

Dříve jsme mohli získat bydlení z několika směrů. Od zaměstnavatelů díky pracovním pozicím, od úřadů díky pořadníkům a samotnou koupí. To vše jsme zničili demokratickými principy (deviací) a přehodili jsme vše na finanční zisk. Pořadník jsme nahradili obálkovou metodou, kde vítězí ten, který nabídne nejvyšší měsíční nájemné. Podniky a velké nadnárodní společnosti již nenabízí vlastní bydlení v plnohodnotných bytech pro celou rodinu, ale nabízí pouze svým zaměstnancům hromadné ubytování pro je samé, kde musí zaměstnanec platit nájemné, které mu je při výplatě automaticky strženo. Samotná koupě nemovitostí je dnes řešena pouze ve formě závazků na několik desítek let. Tedy až do důchodového věku. Lidé na předražené bydlení nemají, a jejich příjmy nedosahují dostatečné bonity pro několikaletý úvazek, a proto žijí v nájemních bytech, kde platí nemalé měsíční nájemné. Problém je v tom, že nájemné pro 4 člennou rodinu v bytě 3+1 za 14.000 korun měsíčně je normální a běžné. To že se jedná o třetinu až polovinu rodinného rozpočtu nikoho nezajímá. A i když lidé takto hradí nájemné několik let a pravidelně, tak i přesto z logiky věci nedosáhnou příjmem na hypotéku, která by byla měsíční splátkou ve stejné výši. Bohužel ani vlastník nemovitosti z tohoto nájemného nemá zajímavý zisk. Cca 6.000 korun jde do fondu oprav. Cca 4.500 jde na inkasní platby. Po zdanění zbývající částky 15 -ti %, která je cca 3.500 korun je návratnost investice při dvou miliónové nemovitosti přes 56 let. A to nemluvě o výměně oken, podlah, a jiných pevných součástí nemovitosti. Avšak vlastník minimálně 10 -ti nemovitostí, již nemusí chodit do práce, protože měsíční výnos z deseti bytů mu zajišťuje cca 30.000 čistého. Ve výsledku mu nemovitosti zůstávají a získávají na hodnotě, díky zvyšujícím se tržním cenám.

Vláda problematiku systému nájemného zná, a proto se snaží vytvářet projekty sociálních a startovacích bytů, ale to je pouze o politické propagandě. Systém takto vyřešit nelze. Dokonce se snaží mediálně otevírat témata zablokovaných brownfieldů v ČR, které taktéž nic nevyřeší. Nikdy nešlo o vlastníky bytů a jejich zisky. Vždy šlo o lidi, kteří ono nájemné platí, proto existují sociální programy, jako je příspěvek na bydlení apod. Všichni vědí, že státní peníze se prostřednictvím nájemníků dostanou k vlastníkům a ti je rozdělí mezi dodavatele elektřiny, vody, plynu a tepla, včetně společného fondu určeného na údržbu a opravy. (Je jen otázka času, kdy tuto část stát přestane proplácet a bude ji muset hradit sám vlastník a jemu to bude muset uhradit nájemce, protože fond oprav není přímým nákladem nájemce na bydlení). Tedy stát bude jednat dle práva a logiky, nicméně veškerou finanční zátěž přehodí na nájemce, což většina lidí finančně nezvládne. Možná i to je důvodem, proč stát momentálně udržuje stav systému jakým je dnes. My to nevíme a interní politické dění nám je prozatím nedostupné. Každopádně, lidé si tuto problematiku neuvědomují. Stejně tak si neuvědomují dlouhodobé následky z takto nastaveného systému, který se nedá nijak zákonně zlepšit, protože jakákoli změna vedená v neprospěch jakékoli ze zúčastněných stran, by byla v rozporu s Ústavou ČR. Stát nemůže regulovat nájemné, nebo zisky třetích stran. Maximálně může ze státní kasy podporovat takto nastavený systém a tím částečně ulevit lidem v nájemních bytech.

Řešení:

Avšak existuje řešení, které by nebylo v rozporu s Ústavou a zároveň by neporušilo práva žádné ze zúčastněných stran. Ba dokonce by se vyřešila problematika lidí do budoucna, kde by již nikdo nemusel své finance přemísťovat do cizích rukou. Dokonce i samotný stát by ušetřil nemalé finance, které se každoročně v řádech miliard korun vynakládají na sociální věci, ať to jsou příspěvky na bydlení, nebo na provoz azylových domů, kterých jsou stovky po celé republice. Jedná se o plnohodnotné bydlení garantované Ústavou ČR.

Proto bychom rádi do Ústavy přidali klauzuli, která zajistí, že každý občan má právo na plnohodnotné bydlení. Jedná se o garanci státu, která tímto krokem zlikviduje momentální hodnoty a trendy, které společnost pouze utápí, zvyšují u lidí finanční zátěž a snižují lidem životní standard.

A důvod?

Ať bohatý, nebo chudý, každý musí řešit vlastní bydlení nejen pro sebe, ale i pro své děti. Sami si bereme hypotéky, čímž se stáváme levnou pracovní silou na 20-30 let. A pokud nejsme milionáři, tak naše děti budou muset projít stejným procesem dlouhodobých úvazků, protože stále žijeme a naše děti chtějí žít samostatně. Ne každý dosahuje bonity k pořízení vlastního bydlení, a proto se uměle vytváří společenské sociální nerovnosti. Porevoluční vláda postupně vytvořila jen 4 možné varianty nabytí nemovitosti.

1) Vlastními prostředky, 2) Dědictvím, 3) Hypotečním úvěrem, 4) Obálkovou metodou.

(Otázky bydlení jsou celospolečenskou prioritou. Spousta lidí si pořídila vlastní bydlení díky příznivé době. Minulý režim dal lidem jistotu bydlení a převážná většina lidí si díky privatizačním vlnám tyto státní byty odkoupila do osobního vlastnictví. Ceny bytů za které je od státu odkoupily byly směšné proti dnešním tržním cenám. Dnešní ceny bytů a RD, již nelze tak lehce splatit, a proto je třeba neprodleně tuto otázku řešit. Více jak 4/5 lidí, kteří si pořídili bydlení díky příznivé době, by si dnes stejné bydlení pořídit nemohlo. Jednak by nedosáhli potřebné bonity pro hypoteční úvěr, a jednak by splátky převyšovali hluboko důchodový věk). Nelíbí se nám, že celý život co platíme daně, tak naše vláda naše daně používá na pomoc lidem z cizích států, na vlastní pracovní a soukromé cesty, na projekty, které jsou prospěšné jen menšině obyvatel a kolikrát na nesmyslné a nelogické projekty, které jsou pro nás voliče zcela zbytečné.

Je třeba změnit zavedené trendy a nastavit systém tak, aby každý člověk měl jistotu bydlení. Pokud tuto lidskou hodnotu vezmeme jako prioritní cíl, tak zajistíme jistotu pro naše děti, vnoučata a jejich děti. Bydlení je nejdůležitější hodnota pro každého jednotlivce i rodinu. Tvrdíme, že pořádek si musíme učinit nejprve doma, a pak můžeme řešit otázky druhých. Dnes, pokud si chceme zlepšit životní standard, tak se musíme uvázat na několik desítek let hypotečním úvěrem až do důchodového věku. Kde je ten život? Kde je ta svoboda?

Systém vyřešený máme včetně financí. Vyřešený máme i systém pozemků, na kterých by se mělo stavět. Roční náklady na výstavbu by nepřevyšovali 80 miliard korun. Po 6 -ti letech by se částka snižovala díky nižší bytové výstavbě. Prvotní náklad pro první rok by byl o 6 miliard vyšší, díky projektovým dokumentacím a jiným potřebným procesům, bez kterých by výstavba nemohla započít. Roční rozpočet přikryje výstavbu 100.000 bytů, které by stavělo minimálně 10 stavebních společností. Výstavba by zajišťovala práci desítkám tisíc lidí z celé ČR dlouhodobě. Od výrobců stavebních materiálů, po dopravce a řemeslníky konče. 

Rozbor řešení:

Jak by to fungovalo v praxi a jak by se ona změna projevila v dnešním nastaveném systému? 

Každý občan by v 18 -ti letech obdržel od státu vlastní byt, 1+1, nebo 1+kk. Každý občan by mohl podat žádost o odklad přijetí bytu, na základě studia, nemoci, nebo dosavadního bydlení u rodičů. Byt by byl v jeho osobním vlastnictví, který ve 40% spoluvlastní stát. Předkupní právo by měl tedy vždy pouze stát. Cena bytu by byla pevně stanovená, nezávislá na lokalitě. Veškeré náklady spojené s bytem, by byly v nákladech uživatele bytu.

Nárok na byt by měli úplně všichni občané ČR, kteří na území ČR žijí. U cizinců, kteří se stali občany ČR by nárok na bydlení vznikl až po 5 -ti letech občanství. To se nevztahuje na jejich děti, které se narodili v ČR. Na byt by měl nárok i ten, který má již vlastní bydlení, ale předpokládá se, že bydlení odmítne právě z důvodů vlastního bydlení. Ovšem děti osob, které byt odmítly, mají  stejný nárok na byt, jako každý občan. Osoba která si chce pořídit vlastní bydlení, například rodinný dům, může použít byt jakožto finanční bonitu pro nadcházející hypoteční úvěr, protože stát je povinen byt odkoupit podle tabulkových cen. U odkupu bude platit pravidlo, čím déle v bytě bydlíte, tím více od státu za byt obdržíte. Avšak budou nastavena tabulková maxima.  

Pokud by se do jednoho většího bytu chtěli stěhovat 2 osoby, jejich jeden nový byt by se vyměnil za jejich 2 menší. (Lze předpokládat, že mladí lidé by měli daleko větší tendenci se více poznat, než se k sobě nastěhují, tím by se předcházelo zbytečným rozchodům). Úplně stejným způsobem by se směnil větší byt, za dva menší, v případě rozchodu partnerů. Byla by varianta, že by si onen společný byt ponechal jeden z partnerů, díky existujícím dětem. V tom případě by povinností osoby, která si byt ponechala, bylo finanční vyrovnání dle tabulek, čímž by bylo zajištěno finanční krytí bytu pro odcházejícího partnera. Ten by obdržel opětovně byt 1+1, nebo 1+kk. Stát nemůže být odpovědný za nesoulad v partnerském vztahu.

Existuje varianta prodeje obou bytů státu a zakoupení jednoho společného většího. 2x 1+1 = 1x 2+1. Nebo by požadovali vlastní bydlení ve formě výstavby rodinného domu. Lidé by mohli i přes skutečnost, že by byty prodali, zůstat do doby, než se nemovitost postaví. Pokud by onen pár požadoval větší byt 3+1, nebo 4+1 (počítají i s dětmi), museli by doplatit rozdíl podle tabulek. Byty by se daly směňovat včetně doplatků apod. Byty by byly pod správou sdružení nájemníků apod. Lidé by se mohli uvázat hypotečním úvěrem na luxusní byt, rodinný dům, chatu, apod. a finance za prodej bytu státu by mohli použít na hypoteční úvěr. Avšak osoba, která si chce ponechat byt a zároveň chce vlastnit rodinný dům, může. Byt může přenechat jednomu ze svých dětí, avšak měsíčním nákladům na byt se nevyhne. Přeci jen i lidé musí přispívat na výstavbu nových bytů. Částka by neměla být vyšší jak 1.000 korun za kategorii. Tedy 3+1 = 3.000 korun maximálně. Avšak i tímto se zvyšuje částka, kterou při prodeji uživatel bytu obdrží, takže se spíše jedná o jakési stavební spoření, které vyberete pouze formou prodeje bytu.


A proč to takto chceme? Nelíbí se nám, že člověk musí celý život pracovat, aby si vydělal na důchod, kterého se ani nemusí dožít. Člověk pro vlastní přežití potřebuje vodu, potraviny, ošacení a bydlení. Bohužel pokud nemá bohaté rodinné zázemí, tak na bydlení si z výplaty neušetří a jediný způsob je hypoteční úvěr, tedy úvazek na 20 - 35 let, čímž se stává levnou pracovní silou. Člověk státu odvádí pravidelně nemalé finance prostřednictvím daní, kde stát finance používá na jiné hodnoty, které člověka skoro v ničem nepodporují, a přímo demotivují v úhradě daní. Na druhou stranu, člověk, který nedosahuje bonity pro hypoteční úvěr je odkázán na bydlení od soukromého nájemce, který se snaží na pronájmu vydělat, byť většinu nájemného přerozdělí třetím stranám.

Co by se tím získalo? Vyřešila by se otázka chudoby, obchodu s chudobou a zvýšil by se životní standard každého občana České republiky. Ušetřilo by se každoročně několik desítek miliard korun, které stát nesmyslně poskytuje na sociální věci. Příspěvky na bydlení, chod azylových domů. Hospodářská kriminalita, přenášení výrobních celků do lokalit s levnou pracovní silou aj., to vše by mávnutím proutku postupně zaniklo. Dokonce by lidé začali vnímat stát a povinné daně jako potřebnou a efektivní smysluplnou hodnotu. Stát se musí umět postarat o každého člověka a dát mu šanci na život. Nikoli nechat každého člověka se plácat v systému, kde se snaží každý vydělat na každém, jen proto, aby si sám zvýšil životní standard. Finančně na tom budeme jako stát (celek) daleko lépe, než je tomu dnes. Tímto krokem jsme vytvořili projekt, kde jsou pravicové i levicové prvky v jasné synergii. Uzákoněním takovéhoto zákona, každý náš volič zajistí budoucnost svým dětem, vnoučatům a jejich dětem.

Dnes máme vyřešenou i problematiku pozemků. Jsou to jednoduché kroky, které stát učinit může. Jenže na to si musíme počkat, až budeme ve vládě. Tam se nám otevřou veškeré možnosti, které potřebujeme k dokončení projektu bydlení.